Záznam monitorovaného hovoru jako důkazní prostředek v občanském soudním řízení?

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, ze dne 27.02.2018, sp. zn. II.ÚS 2299/17

Žalobkyně se domáhala zaplacení smluvní ceny ze Smlouvy o zveřejnění firmy a poskytnutí souvisejících služeb. K prokázání uzavření smlouvy žalobkyně předložila zvukový záznam monitorovaného hovoru. Okresní soud však odmítl tento záznam připustit jako důkazní prostředek v řízení jako nezákonný, a dovodil, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy. Okresní soud tvrdil, že souhlas s monitorováním hovoru nelze ztotožnit se souhlasem s pořízením zvukového záznamu. Jelikož se jednalo o tzv. bagatelní věc (zaplacení částky cca 6 tisíc s příslušenstvím), opravné prostředky nejsou přípustné a žalobkyně se mohla obrátit na Ústavní soud.

Ústavní soud o užití zvukových záznamů v soudních řízeních rozhodoval již mnohokrát, avšak nyní rozhodoval poprvé o použití nahrávky monitorovaného hovoru. Posuzování přípustnosti záznamu v občanském soudním řízení spočívá dle Ústavního soudu v kolizi několika Listinou zaručených práv, a to práva na ochranu soukromí, práva na ochranu listovního tajemství, resp. tajemství zpráv podávaných telefonem a práva na soudní ochranu. Ústavní soud posoudil okolnosti vzniku smlouvy odlišně od okresního soudu, a to tak, že telefonický hovor se dle Ústavního soudu týkal obchodní nabídky stěžovatelky, jakožto poskytovatelky prostoru pro uveřejnění údajů na internetu, na uzavření předmětné smlouvy. Nešlo tedy o projevy soukromé povahy, nýbrž o komunikaci vedenou při provozování obchodní činnosti. Ústavní soud názor proto názor okresního soudu, že by mělo jít v daném případě o nezákonný, a tudíž nepřípustný důkaz, nesdílel.

Soudní praxe, včetně judikatury Ústavního soudu, opakovaně připustila provedení důkazu záznamem telefonického rozhovoru, který byl pořízen se souhlasem nahrávaného účastníka i v civilním řízení. V posuzované věci byl druhý účastník hovoru na začátku telefonického hovoru informován o tom, že hovor je monitorován. Ústavní soud však považoval výklad pojmu monitorování hovoru jako poměrně zúžený, neboť monitorování nemusí zahrnovat pouze sledování v reálném čase, nýbrž není vyloučeno ani jeho využití i pro budoucí potřeby. Navíc, Ústavní soud dovozuje, že tvrdila-li žalobkyně, že o monitorování hovoru žalovanou informovala a na straně druhé žalovaná oponovala, že nikdy žádný souhlas s použitím záznamu nedala, měl okresní soud připustit provedení tohoto důkazu přinejmenším k ověření těchto vzájemně si nekorespondujících tvrzení účastníků řízení.

Lze tedy stručně shrnout, že hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy. Zvukový záznam takového hovoru, pořízený navíc po předchozím upozornění, že hovor je zaznamenáván, může soud použít jako důkazní prostředek v občanském soudním řízení, jímž lze zjistit skutkový stav věci, poté, co zvážil, zda měl účastník, uplatňující informace ze záznamu, k jejich získání jiné, z hlediska zásahu do soukromí druhé osoby šetrnější možnosti.

Rozhodnutí dostupné zde


< Přejít zpět

Na našem webu používáme cookies. Cookies jsou soubory, které slouží k měření funkčnosti webu, přizpůsobování obsahu webu, napomáhají tomu, abyste na našem webu byli spokojeni. Využíváním webových stránek s tímto souhlasíte. Další informace >