Stavení prekluzivních lhůt v pracovněprávních vztazích – 21 Cdo 343/2018

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 343/2018 ze dne 12. června 2018 zabýval případem zaměstnankyně, se kterou dne 30. 10. 2014 zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu dlouhodobé neomluvené absence na pracovišti. Zaměstnankyně dne 23. 5. 2016 (téměř dva roky poté!!) podala žalobu, kterou se domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo neplatné. Žalobkyně totiž byla ke dni 24. 9. 2014 uznána pracovně schopnou svým praktickým lékařem, proti čemuž následně podala odvolání. Rozhodnutí lékaře bylo zrušeno a zaměstnankyně byla dne 11. 2. 2015 uznána dočasně pracovně neschopnou. Pro účely výkonu práce jí překážely především problémy psychického rázu, několikrát byla dokonce hospitalizována v psychiatrické nemocnici. Dle svých slov tak nebyla schopna se proti okamžitému zrušení pracovního poměru bránit v zákonem stanovené lhůtě 2 měsíců. Soud prvního stupně však žalobu z důvodu uběhnutí 2měsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby dle § 72 zákoníku práce zamítl, což následně potvrdil i odvolací soud. Obě soudní instance se přitom případem více nezabývaly a odkazovaly na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015, ze dne 26. 2. 2016, který stanovil, že „se lhůtou k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv.“ Nejvyšší soud se nyní v souvislosti s dovoláním zaměstnankyně vyjádřil k téže otázce použitelnosti současného, tzv. „nového“ občanského zákoníku, který je účinným od roku 2014. Dospěl přitom k odlišným závěrům. Nejvyšší soud zdůraznil, že rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015, citovaný soudy nižší instance se váže k předchozí právní úpravě, přičemž dříve nebylo na rozdíl od současného občanského zákoníku možné běh prekluzivní lhůty (tedy takové lhůty, s jejímž uběhnutím neuplatněné právo zcela zaniká) nijak stavět či odkládat, uvedl, že v případě absence úpravy běhu lhůt v zákoníku práce je dnes v souladu s principem subsidiarity občanského zákoníku nutné dovodit aplikaci ustanovení § 654 odst. 2 a § 645 a násl. současného občanského zákoníku (včetně ustanovení § 652, podle kterého po odpadnutí zákonem uznané překážky neskončí lhůta dříve než za 6 měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet), uložil soudům nižší instance se blíže zabývat otázkou, zda případ zaměstnankyně nespadá pod některou ze zákonem uznaných překážek zastavení běhu prekluzivní lhůty. Zaměstnankyně tak byla se svým dovoláním úspěšná a spor se nyní opět ocitá před soudem prvního stupně.

Rozhodnutí dostupné zde

  • Datum: 19. 09. 2018

< Přejít zpět