Věcná působnost nařízení GDPR při ověřování platnosti covid certifikátů prostřednictvím aplikace „čTečka“ – ano, nebo ne?

Nejvyšší správní soud začátkem října přerušil řízení o návrhu na zrušení jednoho z mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví týkajícího se omezení provozu služeb (čj. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN), a to proto, že předložil v souvislosti s tímto řízením Soudnímu dvoru Evropské unie tzv. předběžnou otázku související se zpracováním osobních údajů – konkrétně „zda dochází při ověřování platnosti certifikátů o očkování, testu a zotavení v souvislosti s onemocněním covid-19 národní aplikací „čTečka“ k automatizovanému zpracování osobních údajů ve smyslu čl. 4 odrážky 2) obecného nařízení o ochraně osobních údajů, a je tak dána věcná působnost tohoto nařízení“.

Ministerstvo zdravotnictví totiž v předmětném mimořádném opatření stanovilo zákazníkům pro možnost využití některých služeb, vstupu do provozoven či účasti na akcích povinnost prokázat splnění podmínek bezinfekčnosti a povinnost provozovatelům splnění těchto podmínek kontrolovat, a to prostřednictvím aplikace „čTečka“. Navrhovatel (jde o fyzickou osobu) se přitom v řízení domáhá zrušení tohoto opatření z důvodu, že takto stanovenými povinnostmi docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na ochranu soukromí tím, že po načtení QR kódu se v zařízení provozovatele zobrazovaly jeho osobní údaje.

Nejvyšší správní soud prozatím uvedl, že pro posouzení otázky zásahu do práva na soukromí je nezbytné nejdříve vyjasnit, zda při kontrole bezinfekčnosti pomocí aplikace „čTečka“ dochází k automatizovanému zpracování údajů ve smyslu obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Nejvyšší správní soud přitom zmiňuje čtyři konkrétní okamžiky, kdy by mohlo ke zpracování osobních údajů v průběhu kontroly bezinfekčnosti pomocí aplikace dle jeho názoru docházet.

Naskenování QR kódu jako automatizované zpracování osobních údajů

Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že údaje obsažené v certifikátech – jde o jméno, příjmení, datum narození a údaj o očkování, prodělaném onemocnění či negativním testu – představují osobní údaje ve smyslu čl. 4 odrážky 1) GDPR. Pochybnosti má však ale o tom, zda jsou tyto osobní údaje při kontrole certifikátů aplikací zpracovávány ve smyslu čl. 4 odrážky 2) GDPR. Již naskenování QR kódu aplikací „čTečka“ totiž může naplňovat definici zpracování osobních údajů – jde totiž o operaci s osobními údaji, při které dochází k jejich přizpůsobení do podoby čitelné pro člověka a zpřístupnění na mobilním telefonu. Nejvyšší správní soud však podotýká, zda je namístě vykládat pojem zpracování takto široce, jelikož při této operaci nehrozí, že dojde ke zneužití osobních údajů a k zásahu do práva na ochranu osobních údajů, nedochází-li v rámci aplikace k odesílání dat kamkoliv za účelem jejich „překladu“ do čitelné podoby. Fakticky jde totiž o pouhou výpočetní operaci, při které není s osobními údaji jakkoliv nakládáno.

Lze tedy z textu usnesení dovodit, že Nejvyšší správní soud naskenování QR kódu za zpracování osobních údajů spíše nepovažuje.

Nahlédnutí do osobních údajů kontrolovanou osobou jako automatizované zpracování osobních údajů

Další možnou fází, při které by se mohlo jednat o zpracování osobních údajů, je okamžik, kdy kontrolující osoba v rámci kontroly podmínek tzv. bezinfekčnosti nahlédne do osobních údajů zobrazených na mobilním telefonu zákazníka/klienta. Nejvyšší správní soud v této souvislosti již dříve došel k závěru, že pouhé vizuální nahlédnutí kontrolující osobou na certifikát, ať už v tištěné nebo elektronické podobě, nespadá do věcné působnosti GDPR – nedochází při něm totiž k automatizovanému zpracování osobních údajů a v případě neautomatizovaného zpracování není vedena jejich evidence. Byť je tedy k dekódování QR kódu použit určitý automatizovaný nástroj (aplikace), z hlediska kontrolující osoby jde i nadále o pouhé vizuální nahlédnutí do osobních údajů kontrolované osoby.

I v tomto případě má tedy Nejvyšší správní soud spíše za to, že se o zpracování osobních údajů nejedná, jestliže tyto údaje nejsou dále nijak zpracovávány (např. uloženy či kamkoliv dále odesílány). Jelikož se však k výkladu těchto otázek Soudní dvůr Evropské unie doposud nevyjadřoval, nelze dle Nejvyššího správního soudu vyloučit, že Soudní dvůr zaujme odlišný výklad.

Ověření platnosti certifikátu aplikací čTečka jako automatizované zpracování osobních údajů

Třetí fází, která by mohla představovat zpracování osobních údajů, je fáze ověření platnosti certifikátu aplikací „čTečka“. Při kontrole platnosti certifikátu totiž dochází fakticky k použití osobních údajů týkajících se zdravotního stavu kontrolované osoby, které jsou obsaženy v certifikátu. Aby přitom mohla aplikace vyhodnotit, zda je certifikát platný či nikoliv, musí nutně porovnat údaje o zdravotním stavu dané osoby – tj. např. datum očkování, počet dávek, typ vakcíny – s validačními pravidly platnými v dané době. To přitom aplikace ulehčila, protože si sama stahovala aktuálně účinná pravidla, a při jejich změně pak byla automaticky sama schopna vyhodnotit, zda předkladatel certifikátu po změně pravidel splňuje podmínky tzv. bezinfekčnosti. I to by mohlo (byť nepřímo) představovat zpracování osobních údajů.

Při ověřování platnosti certifikátu však osobní údaje týkající se zdravotního stavu aplikace nezasílá nikam dále, a osobní údaje o zdravotním stavu tedy nejsou použity k jinému účelu než k jejich porovnání s validačními pravidly. Stejná pravidla se přitom uplatňovala i při pouhé vizuální kontrole certifikátů (bez skenování QR kódu) a navíc nebyla vázána na konkrétní osobu, ale jenom na údaje o tzv. bezinfekčnosti.

Kombinace výše zmíněných procesů jako automatizované zpracování osobních údajů

Nedochází-li ke zpracování osobních údajů ani v jednom z výše uvedených případů, je dle Nejvyššího správního soudu namístě zabývat se tím, zda zpracování nepředstavuje kombinace všech výše zmíněných procesů, které při kontrole certifikátů aplikací „čTečka“ probíhají, jako celek – tj. převedení osobních údajů z QR kódu do lidsky čitelné podoby a jejich promítnutí na mobilní telefon, nahlédnutí do nich kontrolující osobou a vyhodnocení platnosti certifikátu aplikací porovnáním osobních údajů o zdravotním stavu s validačními pravidly. ¨

Přestože jednotlivě tyto procesy nemusí dosahovat intenzity rozhodné pro naplnění definice zpracování, přiklání se Nejvyšší správní soud spíše k tomu, že v souhrnu o zpracování osobních údajů jde. Tomu odpovídá i dosavadní rozhodovací praxe Soudního dvora EU – ten ve svém dřívějším rozsudku implicitně posoudil kontrolu certifikátů prostřednictvím aplikací „CovidScanBe“ a „Covidcheck.lu“ jako zpracování osobních údajů ve smyslu nařízení GDPR, přičemž tyto aplikace fungují na obdobném principu jako „čTečka“. Nejvyšším správním soudem nyní položená předběžná otázka však v judikatuře Soudního dvora nebyla doposud výslovně řešena, a Nejvyšší správní soud se proto domnívá, že je obecně významná pro vymezení rozsahu věcné působnosti nařízení GDPR a definice zpracování osobních údajů.

Rozsudek velkého senátu SDEU o předběžné otázce v rámci aplikace čl. 30 odst. 5 písm. c) AML směrnice

Velký senát Soudního dvora Evropské unie ve svém rozhodnutí ze dne 22. 11. 2022 v rámci řízení ve spojených věcech C-37/20 a C-601/20 ohledně posouzení předběžné otázky konstatoval, že ustanovení směrnice proti praní špinavých peněz (AML), podle něhož musí členské státy zajistit, aby informace o skutečných majitelích společností a jiných právnických osob zapsaných v národních rejstřících skutečných majitelů byly vždy k dispozici jakékoli osobě z široké veřejnosti, je s odkazem na rozpor s čl. 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen jako „Listina“) neplatné.

Podle SDEU představuje přístup široké veřejnosti k informacím o skutečných majitelích závažný zásah do práva na soukromý život a práva na ochranu osobních údajů zakotvených v článku 7 a 8 Listiny.

Zpřístupněné informace totiž umožňují neomezenému počtu osob informovat se o faktické a finanční situaci skutečného majitele a pro zapisovaný subjekt toto bez dalšího představuje taktéž riziko potenciálního zneužití osobních údajů, které jsou zveřejňovány v národních rejstřících zveřejňovány, mohou však být i ze strany veřejnosti šířeny nebo ukládány.

SDEU v rámci rozhodnutí konstatoval, že: „Pokud jde o závažnost tohoto zásahu, je třeba uvést, že jelikož se informace zpřístupněné široké veřejnosti týkají totožnosti skutečného majitele, jakož i povahy a rozsahu jeho účasti ve společnostech nebo jiných právnických osobách, mohly by umožnit sestavení profilu, pokud jde o některé identifikační osobní údaje více či méně širokého rozsahu v závislosti na nastavení vnitrostátního práva, o stav majetku dotyčné osoby a o hospodářská odvětví, země a podniky, v nichž tato osoba investovala.“

„K tomu přistupuje skutečnost, že s takovým zpřístupněním těchto informací široké veřejnosti je neodmyslitelně spojeno zajištění jejich přístupu potenciálně neomezenému počtu osob, takže takové zpracování osobních údajů může rovněž umožnit osobám, které se z důvodů nesouvisejících s cílem sledovaným tímto opatřením snaží získat informace zejména o faktické a finanční situaci skutečného příjemce, získat volný přístup k uvedeným informacím. Tato možnost se jeví o to snadnější, pokud – jako je tomu v Lucembursku – mohou být dotčené údaje vyhledávány na internetu.“

„Kromě toho jsou potenciální důsledky pro subjekty údajů plynoucí z případného zneužití jejich osobních údajů zhoršeny skutečností, že jakmile jsou tyto údaje zpřístupněny široké veřejnosti, mohou být nejen volně vyhledávány, ale rovněž uchovávány a šířeny, a že se v případě takového následného zpracování stává pro tyto osoby o to obtížnější, ne-li iluzorní, aby se účinně hájily proti zneužívání.“

Z čl. 52 odst. 1 první věty Listiny dále vyplývá, že každé omezení výkonu práv a svobod musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Článek 52 odst. 1 věta druhá Listiny stanoví, že při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení těchto práv a svobod zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého. Článek 8 odst. 2 Listiny v tomto ohledu upřesňuje, že osobní údaje musí být zpracovány mimo jiné „k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem“.

Výše uvedené opatření o zveřejnění zápisu subjektu jako skutečného majitele v rámci národního registru, a to pro širokou veřejnost, dle SDEU není schopno projít testem proporcionality, kdy sice SDEU dovodil, že opatření pro zápis skutečného majitele a jeho zveřejnění široké veřejnosti je vhodné v rámci předcházení praní špinavých peněz a financování terorismu, vytváří zvýšenou transparentnost a prokazatelně sleduje cíl obecného zájmu, ale zásah, který takové opatření s sebou přináší, není omezený pouze na to, co je nezbytně nutné a dále není přiměřené sledovanému cíli.

Takto závažný zásah do práva subjektu není ani kompenzován případnými výhodami takového opatření.

Aktuálně platný zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, ve znění pozdějších předpisů upravuje povinnost subjektů zveřejnit své skutečné majitele a v současné době je tato informace stále veřejně dostupná široké veřejnosti. Dle našeho názoru nelze očekávat, že by se v dohledné době na této situaci něco změnilo a údaje dostupné v Evidenci skutečných majitelů nebo například v Obchodním rejstříku by byly znepřístupněny veřejnosti.

Ohledně možného omezení přístupu do samotné Evidence lze očekávat vyčkávání na novelu zákona o evidenci skutečných majitelů, případně reakci EU na rozsudek SDEU v rámci úpravy směrnice proti praní špinavých peněz a financování terorismu.

Lze nicméně uzavřít, že řada evropských rejstříků již v reakci na výše uvedené rozhodnutí SDEU přistoupila k znepřístupnění údajů široké veřejnosti a omezila veřejný přístup do jednotlivých evidencí.

Senát schválil daň z mimořádných zisků i vyšší limit pro registraci k DPH

Senát ve čtvrtek 24. listopadu 2022 v tzv. daňovém balíčku schválil daň z mimořádných zisků (neboli tzv. windfall tax). Dočasná mimořádná daň by měla platit od 1. 1. 2023 po dobu 3 let (tj. 2023–2025) pro mimořádně ziskové společnosti z oblasti výroby a obchodu s energiemi, bankovnictví, petrolejářství a těžby a zpracování fosilních paliv.

Sazba této daně bude činit 60 % a bude se aplikovat na nadměrný zisk těchto firem. Tento nadměrný zisk se stanoví jako rozdíl mezi základem daně v letech 2023–2025 a průměrem základů daně za poslední 4 roky (tj. 2018–2021) navýšeným o 20 %.

Jsou určeny hranice, které zajišťují, aby daň nebyla aplikována na malé firmy, které mají pouze okrajové příjmy z předmětné činnosti.

  • V oblasti výroby a distribuce energií a velkoobchodu s pohonnými hmotami se budou posuzovat celé holdingy. Windfall tax se aplikuje, pokud má daný holding z rozhodných činností čistý obrat v loňském roce alespoň 2 mld. Kč ročně.
  • V ostatních oblastech (petrochemii, koksárenství a těžbě fosilních paliv) podléhají dani všechny firmy, které mají v daném aktuálním zdaňovacím období příjmy z těchto rozhodných činností vyšší než 50 mil. Kč a současně příjmy z těchto činností tvořily alespoň 25 % jejich čistého obratu za loňský rok.
  • V bankovním sektoru windfall tax dopadne na banky s čistými úrokovými výnosy v loňském roce nad 6 mld. Kč.

Příjmy z daně z mimořádných zisků mají sloužit k pokrytí mimořádných nákladů, které stát bude mít v souvislosti se stanovením maximálních cen energií (zastropování cen). Zákon musí ještě podepsat prezident republiky.

Další změnou od 1. 1. 2023 by mělo být zvýšení limitu pro registraci osoby jako plátce DPH, a to z 1 mil. Kč na 2 mil. Kč za dvanáct po sobě jdoucích měsíců. Novela obsahuje i ustanovení věnující se přechodnému období mezi lety 2022 a 2023 a umožňuje osobám, které v rámci roku 2021 překročily limit 1 mil. Kč, ale zároveň nepřekročily hranici 2 mil. Kč, aby se přesto nestali plátci DPH a nevznikla jim povinnost podat přihlášku k registraci plátce.

Stejně tak se zvýší i limit umožňující podnikatelům využívat tzv. paušální daň. Mělo by tak dojít k rozšíření okruhu poplatníků, kteří budou moci vstoupit do režimu uplatnění paušální daně, jelikož předmětná hranice pro možnost uplatnění daně v paušální výši by měla být v návaznosti na zvýšení limitu pro registraci k DPH taktéž zvýšena na 2 mil. Kč. Zároveň však má být odstupňována také výše paušální daně – zatímco u poplatníků s příjmy do 1 mil. Kč zůstane výše paušální daně poměrně nízká (hovoří se o 6.208 Kč měsíčně), u příjmů mezi 1 a 1,5 mil. Kč již má jít o částku kolem 16.000 Kč a u příjmů mezi 1,5 a 1 mil. Kč o částku kolem 26.000 Kč.

Vyhlášení výzvy pro předkládání žádostí Czech Rise Up 3.0 – Poradenství pro digitální transformaci podniků

Ministerstvo průmyslu a obchodu zahájilo dne 11. 10. 2022 příjem žádostí o poskytnutí dotace, který pomůže malým a středním podnikatelům k digitální transformaci pro zvýšení jejich odolnosti vůči následkům krize způsobené epidemií COVID-19.

Cílem výzvy je podpora poskytování odborného poradenství v oblasti digitální transformace za účelem zvýšení digitální úrovně malých a středních podniků působících na českém trhu.

Výzva bude financována z Národního plánu obnovy. Alokace výzvy činí 500 mil. Kč a míra podpory je 85% způsobilých výdajů projektu.

Příjem žádostí bude ukončen 31. 3. 2023 (nebo do vyčerpání alokace výzvy).

Žádosti je možné podávat pouze prostřednictvím datové schránky Ministerstva průmyslu a obchodu.

Výzvu a její podmínky včetně příloh ke stažení naleznete na odkazu zde.

Navýšení kapacit pro podávání žádostí – Program kvalifikovaný zaměstnanec

Zaměstnavatelé mají i nadále nedostatek pracovních sil a válečný konflikt na Ukrajině jim tuto situaci rozhodně neulehčil. Váleční uprchlíci s dočasnou ochranou sice mají (alespoň prozatím) volný přístup na trh práce, ne všichni ale mohou či chtějí pracovat a ne všechny pozice jsou jimi obsaditelné.

Částečným řešením by mělo být navýšení kapacit v rámci Programu kvalifikovaný zaměstnanec, ke kterému by mělo dojít od 1. 11. 2022 (nejpozději od 1. 1. 2023), a které má zahrnovat:

  • navýšení stávající kapacity v moldavském Kišiněvě o 500 (tj. ze stávajících 1.000 na 1.500);
  • navýšení stávající kapacity ve filipínské Manile o 300 (tj. ze stávajících 2.000 na 2.300);
  • přidání úplně nové kapacity 600 žádostí v gruzínském Tbilisi;
  • přidání úplně nové kapacity 550 žádostí v arménském Jerevanu;
  • přidání úplně nové kapacity 400 žádostí v severomakedonském Skopje.

Protože zároveň dojde ke snížení některých celkových kapacit, má se ve výsledku jednat o navýšení dostupné kapacity o 2.000 žádostí – není zde tedy ambice nahradit aktuálně nedostupnou kapacitu 40.000 žádostí na Ukrajině, mohlo by to ale znamenat alespoň částečnou pomoc těm zaměstnavatelům, kteří jsou závislí na zahraniční pracovní síle.

Situace na Ukrajině – dočasná ochrana uprchlíků napříč EU

V reakci na uprchlickou krizi, která vznikla v důsledku invaze Ruska na Ukrajinu, učinila EU výjimečný krok a aktivovala směrnici o dočasné ochraně, která Ukrajincům nabízí okamžité útočiště v členských státech EU.

I proto jsme společně s kolegy z dalších zemí v rámci aliance Ius Laboris připravili odpovědi na čtyři otázky, které se nyní pravidelně řeší v souvislosti s udělováním dočasné ochrany.

Tyto otázky a odpovědi na ně naleznete zde: https://iuslaboris.com/…/responding-to-the-crisis…/

Business Bulletin č. 1/2022 – Sankce

Probíhající válka na Ukrajině již nyní vedla k řadě tragédií – smrti a zranění civilistů i vojáků na obou stranách konfliktu, nucené emigraci milionů uprchlíků z celé Ukrajiny a zvýšenému geopolitickému napětí na celém světě. Má však i zcela zásadní dopady na vztahy mezi západními zeměmi a Ruskou federací. V reakci na ruskou invazi na území Ukrajiny Evropská unie, USA, Spojené království, ale i řada třetích zemí přijímá proti Rusku, ale i proti ruským společnostem a státním příslušníkům bezprecedentní sankční opatření, nevídaná od druhé světové války, jejichž cílem je zapůsobit ekonomickými prostředky na chování Ruské federace a znemožnit jí další vedení války proti Ukrajině. V tomto materiálu bychom Vám rádi popsali a zrekapitulovali platná sankční opatření Evropské unie proti Rusku, a to ať již byla přijata v minulosti, anebo jde o nová opatření, přijatá po vypuknutí války.

Business Bulletin č. 3/2021

Slibovaná tečka za koronavirem se (prozatím) nekoná, proto i po téměř dvou letech hned na začátku našeho posledního letošního vydání Business Bulletinu ve stručnosti zmiňujeme nová opatření související se šířením nemoci COVID-19. Ačkoliv je koronavirus pro média stále tématem nejzajímavějším, nelze pomíjet témata další, neméně důležitá, která naše každodenní fungování také ovlivňují či ovlivňovat budou. Proto dále uvádíme souhrn nejdůležitějších informací týkajících se nového stavebního zákona (včetně aktuálního vývoje souvisejícího s nástupem nové vlády, která se proti původnímu znění vymezovala), informace související se změnou fungování systému datových schránek a zmiňujeme též novelu zákona o elektronických komunikacích, která mj. poměrně významně zasahuje do stávající úpravy tzv. cookies.

Milionová pokuta za nátlakový prodej po telefonu

Dne 19. dubna 2021 uložila Česká národní banka (dále „ČNB“) společnosti AXA životní pojišťovna a. s. pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Pokutu společnost obdržela kvůli praktikám, které provozovala od března do prosince roku 2019 při nabídce možnosti stát se pojištěným v rámci jí připraveného programu mDoktor, který poskytoval pojistné krytí pro případ hospitalizace následkem úrazu a chirurgického zákroku následkem úrazu. Společnost pochybila zejména jednáním, kdy před přistoupením k pojistné smlouvě nebyly dostatečně zjišťovány informací od klientů týkající se jejich cílů a potřeb, a tudíž ani nemohla být poskytována individualizovaná doporučení dle § 77 odst. 2 zákona o distribuci pojištění a zajištění, a zároveň neposkytovala informace týkajících se daného pojištění s dostatečným předstihem. Tímto jednáním porušila povinnost jednat s odbornou péčí dle § 71 zákon a o distribuci pojištění a zajištění, čímž se dopustila přestupku.

ČNB již v minulosti vedla s výše zmíněnou společností správních řízení, které se týkalo zejména nedostatečné kontroly externí distribuční sítě společnosti. Dle rozhodnutí ČNB AXA nedostatečně kontrolovala pojišťovací zprostředkovatele, čímž nebyla zaručena adekvátní kvalita jejich činnosti v oblasti nabídky a zprostředkování pojistných produktů. Na základě těchto závěrů bylo uloženo opatření k nápravě týkající se prověřování pojišťovacích zprostředkovatelů před navázáním spolupráce.

V roce 2019 bylo se společností obětovně zahájeno řízení, které se zaměřilo zejména na dodržování ustanovení zákona o distribuci pojištění a zajištění, zákona o pojišťovnictví a zákona o ochraně spotřebitele. Od března 2019 začala společnost nabízet prostřednictvím distributorů (dále „operátoři“) pojištění mDoktor klientům, kteří u ní měli vedený běžný účet. Operátoři měli za úkol kontaktovat klienty s nabídkou pojištění, přičemž měli postupovat dle Skriptu, který byl přílohou smluv uzavřených mezi společností, o jejíž klienty se jednalo, společností AXA a operátory. Skript mimo jiné obsahoval fráze, které měli zaměstnanci operátorů při nabízení pojištění používat, a zároveň zde byly nastíněny postupy pro případ, kdy by ze strany klientů přišla zamítavá reakce. V takových případech měli zaměstnanci operátorů k dispozici sady argumentů, prostřednictvím kterých se měli snažit rozhodnutí klienta zvrátit. V situaci, kdy klient namítal, že chce „vidět něco na papíře“, byli pracovníci operátora naváděni k tomu, aby se tuto námitku pokusili odrazit otázkou, čemu klient nerozuměl a až v případě dalšího trvání klienta na písemné podobě informací mu přislíbit zaslání požadovaných podkladů emailem, avšak stále měli pokračovat v přesvědčování klienta k přistoupení k programu mDoktor.

Ze záznamů telefonických rozhovorů, které měli zaměstnanci operátorů povinnost nahrávat, a archivovat lze dokládat, že v praktické rovině bylo postupováno dle instrukcí obsažených ve Skriptu. V případě, kdy klient žádal a priori o poskytnutí písemných podkladů, aby si je mohl prostudovat, snažili se jej pracovníci od rozhodnutí odvrátit a přesvědčit jej k okamžitému sjednání pojistné ochrany programu mDoktor, a to přesně v souladu s instrukcemi obsaženými ve Skriptu. Pracovníci nezjišťovali v případě, že klient zmínil, že již pojištěním obdobného charakteru disponuje, na jakou částku pojistného plnění je klient pojištěn, jaká je výše měsíčního pojistného a zda sjednání dalšího pojistného totožného charakteru má pro klienta význam. Před přistoupením do programu nebylo rovněž klientům poskytováno doporučení ve vztahu k tomu, zda je pro ně tento druh pojištění výhodný či nikoli. Teprve až po přistoupení do programu mDoktor byl klientovi zaslán dokument obsahující informace uvedené v § 84 písm. a) až e) zákona o distribuci pojištění a zajištění – tedy informace týkající se charakteru pojištění a dalších informací ohledně pojistného plnění, povinností, plateb, možností vypovězení atd.

Dle Prováděcí smlouvy ke Smlouvě o poskytování telemarketingových služeb, uzavřených mezi společností, jejíž klienti měli být oslovování, společností AXA a operátory, měla společnost, o jejíž klienty se jednalo povinnost před oslovením klientů s nabídkou přistoupení do programu zaslat předsmluvní dokumentaci týkající se daného programu, a to prostřednictvím internetového bankovnictví klienta. Teprve poté měli být klienti oslovování a společnost AXA měla povinnost zajistit na své náklady zaslání dokumentů pro klienty, kteří k programu přistoupili. Výše zmiňovaný Skript obsahoval rovněž návod pro zaměstnance operátorů, jak postupovat v případě, kdy jim klient oznámil, že se s předsmluvními informacemi neseznámil. Zaměstnanci měli daného klienta ubezpečit, že to nevadí, ať si vše v klidu prostuduje a že se ozvou za dva dny. Avšak ze záznamů telefonních hovorů je zřejmé, že se zaměstnanci vůbec nepokoušeli zjistit, zda se klient s informacemi seznámil a naopak se snažili obsah tohoto dokumentu reprodukovat a dosáhnout tím přistoupení klienta do programu již v průběhu daného telefonátu.

Na základě výše zmíněných informací byla společnosti uložena opatření k nápravě, která měla společnost implementovat do 31. 12. 2019. Společnost měla zejména zajistit, aby zaměstnanci operátorů zjišťovali požadavky, cíle a potřeby zákazníků, poskytovali klientům informace srozumitelnou formou, umožnili jim učinit informované rozhodnutí a poskytovali doporučení, které odpovídá potřebám a cílům klientů.

Dle ustanovení § 71 zákona o distribuci pojištění a zajištění mají zprostředkovatelé povinnost distribuovat pojištění s odbornou péčí. Porušení této povinnosti je kvalifikováno jako přestupek dle § 114 odst. 1 písm. e) výše zmíněného zákona, za jehož spáchání je možné uložit pokutu do výše 10 milionů Kč. ČNB v této souvislosti zmiňuje, že povinnost uložená v § 92 zákona o distribuci pojištění a zajištění – tedy dostatečná a včasná informovanost ohledně údajů uvedených v § 84 výše zmíněného zákona, nemůže být splněna zasláním hromadného informačního dokumentu a následného telefonátu. K tomuto závěru ČNB dospěla zejména z důvodů, že informační materiál mohl být ze strany klientů vnímán jako propagační materiál, rovněž nebylo zjištěno, zda se klienti s těmito informacemi doopravdy seznámili a z přepisů rozhovorů skutečně vyplývá, že klienti nebyli dostatečně seznámeni s obsahem daného dokumentu. Z uvedených skutečností proto ČNB vyvozuje, že se jednalo pouze o ryze formální naplnění povinnosti.

S přihlédnutím ke skutečnostem, že společnost AXA schválila Skript, podle kterého měli být klienti oslovováni, měla právo určovat obsah tohoto Skriptu, zajišťovala školení pracovníků operátorů, disponovala zvukovými záznamy, schvalovala seznam klientů, kterým měl být program nabízen, vyplácela operátorům odměnu za každého klienta získaného do tohoto pojištění a schválila formální způsob naplnění informační povinnosti stanovené v § 84 zákona o distribuci pojištění a zajištění, porušila povinnost jednat s odbornou péčí, čímž se dopustila přestupku a byla jí uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč.

Definičním znakem hry není, aby umožňovala účast více sázejícím, rozhodl Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud rozhodl, že „předem neurčený počet hráčů“ neznamená, že počet hráčů jednotlivé hry musí být vždy více než jeden.

Stěžovatelce byla ministerstvem financí zamítnuta žádost o vydání povolení k provozování loterií podle § 2 písm. m) bodu 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách („loterijní zákon“), a to v části, v níž stěžovatelka žádala o rozšíření povolení na předmětné sázkové hry (4 CARDS MULTI POKER a HUNTER‘S POKER). Rozhodnutí ministerstva následně potvrdil také ministr financí (dále jako „žalovaný“).

Městský soud v Praze následnou žalobu zamítl, jelikož se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že závěr vyslovený v rozhodnutí žalovaného je pro stěžovatelku překvapivý a je v rozporu s legitimním očekáváním. Městský soud uvedl, že výčet zařízení, která jsou obsluhována přímo sázejícím, je v § 2 písm. m) bodu 2 loterijního zákona uveden pouze demonstrativním způsobem a nevylučuje využití jiného typu zařízení. Subjekt, který má zájem o provozování sázkové hry podle § 2 písm. m) bodu 2 loterijního zákona, může a zároveň musí zvolit jen takové zařízení, které hru ve smyslu § 17 odst. 3 loterijního zákona umožní pouze více sázejícím. Není-li to u konkrétního typu zařízení možné, nemůže žadatel o povolení (legitimně) očekávat, že jeho žádosti bude vyhověno.

Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku stěžovatelky, že mnohost hráčů není jedním z nutných definičních znaků hry podle § 2 písm. m) bodu 2 loterijního zákona. Dle Nejvyššího správního soudu nelze souhlasit se závěrem Městského soudu, že z prvotního jazykového výkladu je zřejmé, že jedním z definičních znaků hry je, aby umožnila účast více sázejících v rámci jedné hry. Znak, že není předem určen počet účastníků, sám o sobě neznamená, že počet hráčů jednotlivé hry musí být vždy více než jeden. Pokud by tomu tak bylo, musely by se shodně vykládat i stejné pojmy v písmenech i) a j) § 2 loterijního zákona, i když se týkají takových typů sázkových her a loterií, které může velmi dobře hrát jen jeden hráč „proti“ provozovateli. V tomto bodě se hovoří o sázejícím (nikoli o sázejících), jenž obsluhuje zařízení, jehož prostřednictvím hraje. Je tedy velmi dobře představitelná jak hra sázejícího jen s provozovatelem, tak hra více sázejících navzájem za asistence provozovatele či s provozovatelem jako jedním z hráčů.

Pokud zákonodárce chtěl § 2 písm. m) bodu 2 loterijního zákona učinit jakousi „elektronickou“ obdobou bodu 1 téhož písmene, měl zvolit takovou formulaci, z níž by s dostatečnou mírou přesvědčivosti plynulo, že míněny jsou jen takové typy her hraných mimo hrací stoly, v nichž proti sobě hrají jeden sázející proti druhému sázejícímu. Pokud tak zákonodárce neučinil, nelze dosah uvedeného ustanovení vykládat k tíži jednotlivce. To v daném případě znamená, že uvedené ustanovení se vztahuje i na hry hrané mimo hrací stoly, v nichž hraje jen sázející proti provozovateli.

Na základě výše uvedených skutečností shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, zrušil napadený rozsudek Městského soudu a rozhodnutí žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud se vyjádřil k podmínkám a smyslu odkladného účinku kasační stížnosti

Nejvyšší správní soud se v rámci své rozhodovací činnosti zabýval podmínkami a smyslem odkladného účinku kasační stížnosti a vymezil, za jakých okolností nemůže být odkladný účinek přiznán.

Celní úřad pro Plzeňský kraj shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách, který spočíval ve skutečnosti, že v provozovně nazvané „Motorest u Komína“ provozovala technickou hru typu Pegasus, ke které nebylo uděleno povolení. Žalobkyni byla uložena pokuta a ochranné opatření zabrání věci spolu s technickým zařízením. Generální ředitelství cel následně potvrdilo rozhodnutí celního úřadu a zamítlo odvolání žalobkyně.

Proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel se žalobkyně bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který však její žalobu zamítl a rozhodnutí Generálního ředitelství cel potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně i osoba zúčastněná na řízení kasační stížnost. Osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatelka“) požádala rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůči napadenému rozsudku krajského soudu. Tuto svoji žádost odůvodnila tím, že jsou s ní vedena další správní a soudní řízení a že je rovněž prověřována pro podezření z trestné činnosti. Stěžovatelka se obává, že v těchto řízeních budou příslušné orgány vycházet především z napadeného rozsudku krajského soudu, což by jí mohlo způsobit vážnou újmu.

Dle závěru Nejvyššího správního z ustanovení § 107 a § 73 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy a slouží k ochraně účastníků před důsledky napadeného rozsudku krajského soudu, případně i před důsledky rozhodnutí správních orgánů. Vždy je nutné jej vztahovat pouze ke konkrétní věci, které je předmětem daného řízení.

V projednávané věci se přitom žalobou napadené rozhodnutí stěžovatelky týkalo pouze v té části, v níž ukládalo ochranná opatření zabrání finančních prostředků a zadržených zařízení Pegasus. Toto rozhodnutí bylo vykonatelné od června roku 2020, přičemž v řízení před krajským soudem žádný z účastníků nežádal o přiznání odkladného účinku. Ani v současné žádosti se přitom stěžovatelka nijak nezmiňuje o tom, jakou újmu by jí výkon tohoto rozhodnutí mohl způsobit.

Hrozbu újmy stěžovatelka spatřuje v možnosti, že z názoru krajského soudu budou vycházet jiné orgány veřejné moci v dalších řízeních. Stěžovatelka se pak obává potencionálního precedenčního významu rozhodnutí. K tomuto účelu však institut odkladného účinku neslouží a sloužit ani nemůže, jelikož přiznání odkladného účinku v žádném případě nepředjímá výsledek meritorního posouzení.

Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené shledal, že stěžovatelka ve svém návrhu neuvedla žádné tvrzení, ze kterého by vyplývala reálná hrozba újmy, jíž by bylo možné předejít přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky zamítl a odkladný účinek její kasační stížnosti vůči napadenému rozsudku krajského soudu nepřiznal.

Předchozí rozhodnutí o pokutě nemá povahu předběžné otázky, řekl Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti stěžovatelky ve věci posouzení povahy rozhodnutí o pokutě dle ustanovení § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, neboť dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo vydáno rozhodnutí ve smyslu
§ 57 odst. 1 písm. a) či b) s. ř. s., kterým by byly správní orgány následně vázány.

Ve zmíněné věci nejprve rozhodoval Specializovaný finanční úřad, který dospěl k závěru, že žalobkyně porušila § 4 odst. 1 zákona o loteriích, neboť provozovala nebo organizovala loterii nebo jinou podobnou hru prostřednictvím technických zařízení označených jako „VĚDOMOSTNÍ SOUTĚŽ“ nebo „KVÍZ“ bez platného povolení, a uložil ji povinnost uhradit výnos ve výši 1 123 467 Kč. Dané rozhodnutí následně potvrdilo také Odvolací finanční ředitelství (dále jako „žalovaný“).

Stěžovatelka následně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Připomenul, že předmětem řízení bylo rozhodnutí o povinnosti uhradit výnos z provozování loterie nebo jiné obdobné hry. Daňové orgány proto byly povinny hodnotit pouze to, zda byl řádně zjištěn provozovatel, který provozoval nebo organizoval loterie nebo jiné obdobné hry bez povolení, a výši výnosu z daných loterijních her. Jelikož stěžovatelka správnost výše výnosu nenamítala a soud tuto otázku proto nezkoumal, zabýval se soud pouze tím, zda stěžovatelka byla organizátorkou nebo provozovatelkou loterie nebo jiné obdobné hry provozované bez povolení. Tato otázka byla předmětem řízení o uložení pokuty, ve kterém správce daně vydal rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce podle § 48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích uložena pokuta ve výši 35 000 Kč. Krajský soud konstatoval, že není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena pokuta za správní delikt, byl povinen z něj vycházet, a nemohl se proto zabývat námitkami žalobkyně, které zpochybňovaly skutečnost, zda byla žalobkyně provozovatelkou nebo organizátorkou loterií nebo jiných obdobných her. Smyslem úpravy povinnosti odvést výnos dle krajského soudu není opětovně přezkoumávat pravomocné rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt, ale odvést finanční prostředky do státního rozpočtu v tom rozsahu, ve kterém byly získány protiprávní činností.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, přičemž Nejvyšší správní soud v rámci řízení řešil zejména námitku závaznosti přecházejícího rozhodnutí o pokutě. Dospěl přitom k závěru, že v projednávané věci nebylo vydáno rozhodnutí ve smyslu § 57 odst. 1 písm. a) či b) s. ř., kterým by byly správní orgány následně vázány. Žádné řízení, které by vedlo k vydání rozhodnutí o předběžné otázce vztahující se k § 48 zákona o loteriích, právní úprava nezná. Z právní úpravy neplyne ani to, že by se rozhodnutí podle § 48 odst. 1 písm. c) a podle § 48 odst. 7 zákona o loteriích jakkoliv podmiňovala, a není dána ani jejich časová či jiná souslednost. Správní orgány i krajský soud byly proto povinny posoudit samostatně otázku, zda v projednávané věci byla či nebyla provozována loterie či jiná podobná hra bez povolení, které by bylo oprávněno vydat Ministerstvo financí. Jelikož se tak nestalo, Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a žalovanému věc vrátil k dalšímu řízení.

Pokuta 14 mil. Kč a zrušení živnostenského oprávnění? Konečně!

Kolegyně Irena Lišková se na stránkách GALA vyjádřila k aktuálnímu případu společnosti BEAUTY LINE s.r.o. (prodejce doplňků stravy), která od Státní zemědělské a potravinářské inspekce dostala za klamání spotřebitele a nekalé praktiky pokutu ve výši téměř 14 mil. Kč a také přišla o své živnostenské oprávnění.

Letáky v balíčcích cigaret – ano, nebo ne?

Partnerka kanceláře Irena Lišková se v nejnovějším příspěvku na stránkách GALA věnuje problematice letáků v balíčcích cigaret, a to kvůli novému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

 

Business Bulletin – evidence skutečných majitelů

Dne 1. června 2021 nabyl účinnosti nový zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, který přinesl řadu změn v oblasti povinností obchodních korporací zveřejnit svého skutečného majitele. Tato povinnost existuje v českém právním řádu již několik let, kdy již 1. 1. 2018 nabyla účinnosti novela zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických osob a o evidenci svěřenských fondů, který zavedl povinnost právnických osob zapsaných ve veřejném rejstříku a svěřenských fondů povinně v neveřejné části registru evidovat skutečné majitele. Povinnost dle zákona o veřejných rejstřících však mnoho společností nesplnilo, a to nejen v době, kdy byly zápisy zdarma (tedy v roce 2018), ale ani poté
(až do 31. 5. 2021), protože za nesplnění povinností nebyly stanoveny žádné podstatné sankce (mimo nemožnosti účasti ve veřejných zakázkách). Od 1. 6. 2021však sankce existují, a to nejen finanční – v praxi jsou totiž nejhorší negativní důsledky nezapsání skutečného majitele omezující možnost vyplatit zisk či hlasovat na valné hromadě.

Reklama proti potravinovým kvótám

Irena Lišková s Dominikou Časarovou připravily krátký článek o boji SOCR ČR reklamou proti kvótám na české potraviny.

Článek je dostupný na stránkách GALA zde.