Milionová pokuta za nátlakový prodej po telefonu

Dne 19. dubna 2021 uložila Česká národní banka (dále „ČNB“) společnosti AXA životní pojišťovna a. s. pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Pokutu společnost obdržela kvůli praktikám, které provozovala od března do prosince roku 2019 při nabídce možnosti stát se pojištěným v rámci jí připraveného programu mDoktor, který poskytoval pojistné krytí pro případ hospitalizace následkem úrazu a chirurgického zákroku následkem úrazu. Společnost pochybila zejména jednáním, kdy před přistoupením k pojistné smlouvě nebyly dostatečně zjišťovány informací od klientů týkající se jejich cílů a potřeb, a tudíž ani nemohla být poskytována individualizovaná doporučení dle § 77 odst. 2 zákona o distribuci pojištění a zajištění, a zároveň neposkytovala informace týkajících se daného pojištění s dostatečným předstihem. Tímto jednáním porušila povinnost jednat s odbornou péčí dle § 71 zákon a o distribuci pojištění a zajištění, čímž se dopustila přestupku.

ČNB již v minulosti vedla s výše zmíněnou společností správních řízení, které se týkalo zejména nedostatečné kontroly externí distribuční sítě společnosti. Dle rozhodnutí ČNB AXA nedostatečně kontrolovala pojišťovací zprostředkovatele, čímž nebyla zaručena adekvátní kvalita jejich činnosti v oblasti nabídky a zprostředkování pojistných produktů. Na základě těchto závěrů bylo uloženo opatření k nápravě týkající se prověřování pojišťovacích zprostředkovatelů před navázáním spolupráce.

V roce 2019 bylo se společností obětovně zahájeno řízení, které se zaměřilo zejména na dodržování ustanovení zákona o distribuci pojištění a zajištění, zákona o pojišťovnictví a zákona o ochraně spotřebitele. Od března 2019 začala společnost nabízet prostřednictvím distributorů (dále „operátoři“) pojištění mDoktor klientům, kteří u ní měli vedený běžný účet. Operátoři měli za úkol kontaktovat klienty s nabídkou pojištění, přičemž měli postupovat dle Skriptu, který byl přílohou smluv uzavřených mezi společností, o jejíž klienty se jednalo, společností AXA a operátory. Skript mimo jiné obsahoval fráze, které měli zaměstnanci operátorů při nabízení pojištění používat, a zároveň zde byly nastíněny postupy pro případ, kdy by ze strany klientů přišla zamítavá reakce. V takových případech měli zaměstnanci operátorů k dispozici sady argumentů, prostřednictvím kterých se měli snažit rozhodnutí klienta zvrátit. V situaci, kdy klient namítal, že chce „vidět něco na papíře“, byli pracovníci operátora naváděni k tomu, aby se tuto námitku pokusili odrazit otázkou, čemu klient nerozuměl a až v případě dalšího trvání klienta na písemné podobě informací mu přislíbit zaslání požadovaných podkladů emailem, avšak stále měli pokračovat v přesvědčování klienta k přistoupení k programu mDoktor.

Ze záznamů telefonických rozhovorů, které měli zaměstnanci operátorů povinnost nahrávat, a archivovat lze dokládat, že v praktické rovině bylo postupováno dle instrukcí obsažených ve Skriptu. V případě, kdy klient žádal a priori o poskytnutí písemných podkladů, aby si je mohl prostudovat, snažili se jej pracovníci od rozhodnutí odvrátit a přesvědčit jej k okamžitému sjednání pojistné ochrany programu mDoktor, a to přesně v souladu s instrukcemi obsaženými ve Skriptu. Pracovníci nezjišťovali v případě, že klient zmínil, že již pojištěním obdobného charakteru disponuje, na jakou částku pojistného plnění je klient pojištěn, jaká je výše měsíčního pojistného a zda sjednání dalšího pojistného totožného charakteru má pro klienta význam. Před přistoupením do programu nebylo rovněž klientům poskytováno doporučení ve vztahu k tomu, zda je pro ně tento druh pojištění výhodný či nikoli. Teprve až po přistoupení do programu mDoktor byl klientovi zaslán dokument obsahující informace uvedené v § 84 písm. a) až e) zákona o distribuci pojištění a zajištění – tedy informace týkající se charakteru pojištění a dalších informací ohledně pojistného plnění, povinností, plateb, možností vypovězení atd.

Dle Prováděcí smlouvy ke Smlouvě o poskytování telemarketingových služeb, uzavřených mezi společností, jejíž klienti měli být oslovování, společností AXA a operátory, měla společnost, o jejíž klienty se jednalo povinnost před oslovením klientů s nabídkou přistoupení do programu zaslat předsmluvní dokumentaci týkající se daného programu, a to prostřednictvím internetového bankovnictví klienta. Teprve poté měli být klienti oslovování a společnost AXA měla povinnost zajistit na své náklady zaslání dokumentů pro klienty, kteří k programu přistoupili. Výše zmiňovaný Skript obsahoval rovněž návod pro zaměstnance operátorů, jak postupovat v případě, kdy jim klient oznámil, že se s předsmluvními informacemi neseznámil. Zaměstnanci měli daného klienta ubezpečit, že to nevadí, ať si vše v klidu prostuduje a že se ozvou za dva dny. Avšak ze záznamů telefonních hovorů je zřejmé, že se zaměstnanci vůbec nepokoušeli zjistit, zda se klient s informacemi seznámil a naopak se snažili obsah tohoto dokumentu reprodukovat a dosáhnout tím přistoupení klienta do programu již v průběhu daného telefonátu.

Na základě výše zmíněných informací byla společnosti uložena opatření k nápravě, která měla společnost implementovat do 31. 12. 2019. Společnost měla zejména zajistit, aby zaměstnanci operátorů zjišťovali požadavky, cíle a potřeby zákazníků, poskytovali klientům informace srozumitelnou formou, umožnili jim učinit informované rozhodnutí a poskytovali doporučení, které odpovídá potřebám a cílům klientů.

Dle ustanovení § 71 zákona o distribuci pojištění a zajištění mají zprostředkovatelé povinnost distribuovat pojištění s odbornou péčí. Porušení této povinnosti je kvalifikováno jako přestupek dle § 114 odst. 1 písm. e) výše zmíněného zákona, za jehož spáchání je možné uložit pokutu do výše 10 milionů Kč. ČNB v této souvislosti zmiňuje, že povinnost uložená v § 92 zákona o distribuci pojištění a zajištění – tedy dostatečná a včasná informovanost ohledně údajů uvedených v § 84 výše zmíněného zákona, nemůže být splněna zasláním hromadného informačního dokumentu a následného telefonátu. K tomuto závěru ČNB dospěla zejména z důvodů, že informační materiál mohl být ze strany klientů vnímán jako propagační materiál, rovněž nebylo zjištěno, zda se klienti s těmito informacemi doopravdy seznámili a z přepisů rozhovorů skutečně vyplývá, že klienti nebyli dostatečně seznámeni s obsahem daného dokumentu. Z uvedených skutečností proto ČNB vyvozuje, že se jednalo pouze o ryze formální naplnění povinnosti.

S přihlédnutím ke skutečnostem, že společnost AXA schválila Skript, podle kterého měli být klienti oslovováni, měla právo určovat obsah tohoto Skriptu, zajišťovala školení pracovníků operátorů, disponovala zvukovými záznamy, schvalovala seznam klientů, kterým měl být program nabízen, vyplácela operátorům odměnu za každého klienta získaného do tohoto pojištění a schválila formální způsob naplnění informační povinnosti stanovené v § 84 zákona o distribuci pojištění a zajištění, porušila povinnost jednat s odbornou péčí, čímž se dopustila přestupku a byla jí uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč.

Definičním znakem hry není, aby umožňovala účast více sázejícím, rozhodl Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud rozhodl, že „předem neurčený počet hráčů“ neznamená, že počet hráčů jednotlivé hry musí být vždy více než jeden.

Stěžovatelce byla ministerstvem financí zamítnuta žádost o vydání povolení k provozování loterií podle § 2 písm. m) bodu 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách („loterijní zákon“), a to v části, v níž stěžovatelka žádala o rozšíření povolení na předmětné sázkové hry (4 CARDS MULTI POKER a HUNTER‘S POKER). Rozhodnutí ministerstva následně potvrdil také ministr financí (dále jako „žalovaný“).

Městský soud v Praze následnou žalobu zamítl, jelikož se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že závěr vyslovený v rozhodnutí žalovaného je pro stěžovatelku překvapivý a je v rozporu s legitimním očekáváním. Městský soud uvedl, že výčet zařízení, která jsou obsluhována přímo sázejícím, je v § 2 písm. m) bodu 2 loterijního zákona uveden pouze demonstrativním způsobem a nevylučuje využití jiného typu zařízení. Subjekt, který má zájem o provozování sázkové hry podle § 2 písm. m) bodu 2 loterijního zákona, může a zároveň musí zvolit jen takové zařízení, které hru ve smyslu § 17 odst. 3 loterijního zákona umožní pouze více sázejícím. Není-li to u konkrétního typu zařízení možné, nemůže žadatel o povolení (legitimně) očekávat, že jeho žádosti bude vyhověno.

Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku stěžovatelky, že mnohost hráčů není jedním z nutných definičních znaků hry podle § 2 písm. m) bodu 2 loterijního zákona. Dle Nejvyššího správního soudu nelze souhlasit se závěrem Městského soudu, že z prvotního jazykového výkladu je zřejmé, že jedním z definičních znaků hry je, aby umožnila účast více sázejících v rámci jedné hry. Znak, že není předem určen počet účastníků, sám o sobě neznamená, že počet hráčů jednotlivé hry musí být vždy více než jeden. Pokud by tomu tak bylo, musely by se shodně vykládat i stejné pojmy v písmenech i) a j) § 2 loterijního zákona, i když se týkají takových typů sázkových her a loterií, které může velmi dobře hrát jen jeden hráč „proti“ provozovateli. V tomto bodě se hovoří o sázejícím (nikoli o sázejících), jenž obsluhuje zařízení, jehož prostřednictvím hraje. Je tedy velmi dobře představitelná jak hra sázejícího jen s provozovatelem, tak hra více sázejících navzájem za asistence provozovatele či s provozovatelem jako jedním z hráčů.

Pokud zákonodárce chtěl § 2 písm. m) bodu 2 loterijního zákona učinit jakousi „elektronickou“ obdobou bodu 1 téhož písmene, měl zvolit takovou formulaci, z níž by s dostatečnou mírou přesvědčivosti plynulo, že míněny jsou jen takové typy her hraných mimo hrací stoly, v nichž proti sobě hrají jeden sázející proti druhému sázejícímu. Pokud tak zákonodárce neučinil, nelze dosah uvedeného ustanovení vykládat k tíži jednotlivce. To v daném případě znamená, že uvedené ustanovení se vztahuje i na hry hrané mimo hrací stoly, v nichž hraje jen sázející proti provozovateli.

Na základě výše uvedených skutečností shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, zrušil napadený rozsudek Městského soudu a rozhodnutí žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud se vyjádřil k podmínkám a smyslu odkladného účinku kasační stížnosti

Nejvyšší správní soud se v rámci své rozhodovací činnosti zabýval podmínkami a smyslem odkladného účinku kasační stížnosti a vymezil, za jakých okolností nemůže být odkladný účinek přiznán.

Celní úřad pro Plzeňský kraj shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách, který spočíval ve skutečnosti, že v provozovně nazvané „Motorest u Komína“ provozovala technickou hru typu Pegasus, ke které nebylo uděleno povolení. Žalobkyni byla uložena pokuta a ochranné opatření zabrání věci spolu s technickým zařízením. Generální ředitelství cel následně potvrdilo rozhodnutí celního úřadu a zamítlo odvolání žalobkyně.

Proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel se žalobkyně bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který však její žalobu zamítl a rozhodnutí Generálního ředitelství cel potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně i osoba zúčastněná na řízení kasační stížnost. Osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatelka“) požádala rovněž o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vůči napadenému rozsudku krajského soudu. Tuto svoji žádost odůvodnila tím, že jsou s ní vedena další správní a soudní řízení a že je rovněž prověřována pro podezření z trestné činnosti. Stěžovatelka se obává, že v těchto řízeních budou příslušné orgány vycházet především z napadeného rozsudku krajského soudu, což by jí mohlo způsobit vážnou újmu.

Dle závěru Nejvyššího správního z ustanovení § 107 a § 73 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Odkladný účinek má charakter institutu mimořádného, vyhrazeného pro ojedinělé případy a slouží k ochraně účastníků před důsledky napadeného rozsudku krajského soudu, případně i před důsledky rozhodnutí správních orgánů. Vždy je nutné jej vztahovat pouze ke konkrétní věci, které je předmětem daného řízení.

V projednávané věci se přitom žalobou napadené rozhodnutí stěžovatelky týkalo pouze v té části, v níž ukládalo ochranná opatření zabrání finančních prostředků a zadržených zařízení Pegasus. Toto rozhodnutí bylo vykonatelné od června roku 2020, přičemž v řízení před krajským soudem žádný z účastníků nežádal o přiznání odkladného účinku. Ani v současné žádosti se přitom stěžovatelka nijak nezmiňuje o tom, jakou újmu by jí výkon tohoto rozhodnutí mohl způsobit.

Hrozbu újmy stěžovatelka spatřuje v možnosti, že z názoru krajského soudu budou vycházet jiné orgány veřejné moci v dalších řízeních. Stěžovatelka se pak obává potencionálního precedenčního významu rozhodnutí. K tomuto účelu však institut odkladného účinku neslouží a sloužit ani nemůže, jelikož přiznání odkladného účinku v žádném případě nepředjímá výsledek meritorního posouzení.

Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené shledal, že stěžovatelka ve svém návrhu neuvedla žádné tvrzení, ze kterého by vyplývala reálná hrozba újmy, jíž by bylo možné předejít přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh stěžovatelky zamítl a odkladný účinek její kasační stížnosti vůči napadenému rozsudku krajského soudu nepřiznal.

Předchozí rozhodnutí o pokutě nemá povahu předběžné otázky, řekl Nejvyšší správní soud

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti stěžovatelky ve věci posouzení povahy rozhodnutí o pokutě dle ustanovení § 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, neboť dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo vydáno rozhodnutí ve smyslu
§ 57 odst. 1 písm. a) či b) s. ř. s., kterým by byly správní orgány následně vázány.

Ve zmíněné věci nejprve rozhodoval Specializovaný finanční úřad, který dospěl k závěru, že žalobkyně porušila § 4 odst. 1 zákona o loteriích, neboť provozovala nebo organizovala loterii nebo jinou podobnou hru prostřednictvím technických zařízení označených jako „VĚDOMOSTNÍ SOUTĚŽ“ nebo „KVÍZ“ bez platného povolení, a uložil ji povinnost uhradit výnos ve výši 1 123 467 Kč. Dané rozhodnutí následně potvrdilo také Odvolací finanční ředitelství (dále jako „žalovaný“).

Stěžovatelka následně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Připomenul, že předmětem řízení bylo rozhodnutí o povinnosti uhradit výnos z provozování loterie nebo jiné obdobné hry. Daňové orgány proto byly povinny hodnotit pouze to, zda byl řádně zjištěn provozovatel, který provozoval nebo organizoval loterie nebo jiné obdobné hry bez povolení, a výši výnosu z daných loterijních her. Jelikož stěžovatelka správnost výše výnosu nenamítala a soud tuto otázku proto nezkoumal, zabýval se soud pouze tím, zda stěžovatelka byla organizátorkou nebo provozovatelkou loterie nebo jiné obdobné hry provozované bez povolení. Tato otázka byla předmětem řízení o uložení pokuty, ve kterém správce daně vydal rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce podle § 48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích uložena pokuta ve výši 35 000 Kč. Krajský soud konstatoval, že není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena pokuta za správní delikt, byl povinen z něj vycházet, a nemohl se proto zabývat námitkami žalobkyně, které zpochybňovaly skutečnost, zda byla žalobkyně provozovatelkou nebo organizátorkou loterií nebo jiných obdobných her. Smyslem úpravy povinnosti odvést výnos dle krajského soudu není opětovně přezkoumávat pravomocné rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt, ale odvést finanční prostředky do státního rozpočtu v tom rozsahu, ve kterém byly získány protiprávní činností.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, přičemž Nejvyšší správní soud v rámci řízení řešil zejména námitku závaznosti přecházejícího rozhodnutí o pokutě. Dospěl přitom k závěru, že v projednávané věci nebylo vydáno rozhodnutí ve smyslu § 57 odst. 1 písm. a) či b) s. ř., kterým by byly správní orgány následně vázány. Žádné řízení, které by vedlo k vydání rozhodnutí o předběžné otázce vztahující se k § 48 zákona o loteriích, právní úprava nezná. Z právní úpravy neplyne ani to, že by se rozhodnutí podle § 48 odst. 1 písm. c) a podle § 48 odst. 7 zákona o loteriích jakkoliv podmiňovala, a není dána ani jejich časová či jiná souslednost. Správní orgány i krajský soud byly proto povinny posoudit samostatně otázku, zda v projednávané věci byla či nebyla provozována loterie či jiná podobná hra bez povolení, které by bylo oprávněno vydat Ministerstvo financí. Jelikož se tak nestalo, Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a žalovanému věc vrátil k dalšímu řízení.

Pokuta 14 mil. Kč a zrušení živnostenského oprávnění? Konečně!

Kolegyně Irena Lišková se na stránkách GALA vyjádřila k aktuálnímu případu společnosti BEAUTY LINE s.r.o. (prodejce doplňků stravy), která od Státní zemědělské a potravinářské inspekce dostala za klamání spotřebitele a nekalé praktiky pokutu ve výši téměř 14 mil. Kč a také přišla o své živnostenské oprávnění.

Letáky v balíčcích cigaret – ano, nebo ne?

Partnerka kanceláře Irena Lišková se v nejnovějším příspěvku na stránkách GALA věnuje problematice letáků v balíčcích cigaret, a to kvůli novému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

 

Business Bulletin – evidence skutečných majitelů

Dne 1. června 2021 nabyl účinnosti nový zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, který přinesl řadu změn v oblasti povinností obchodních korporací zveřejnit svého skutečného majitele. Tato povinnost existuje v českém právním řádu již několik let, kdy již 1. 1. 2018 nabyla účinnosti novela zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických osob a o evidenci svěřenských fondů, který zavedl povinnost právnických osob zapsaných ve veřejném rejstříku a svěřenských fondů povinně v neveřejné části registru evidovat skutečné majitele. Povinnost dle zákona o veřejných rejstřících však mnoho společností nesplnilo, a to nejen v době, kdy byly zápisy zdarma (tedy v roce 2018), ale ani poté
(až do 31. 5. 2021), protože za nesplnění povinností nebyly stanoveny žádné podstatné sankce (mimo nemožnosti účasti ve veřejných zakázkách). Od 1. 6. 2021však sankce existují, a to nejen finanční – v praxi jsou totiž nejhorší negativní důsledky nezapsání skutečného majitele omezující možnost vyplatit zisk či hlasovat na valné hromadě.

Reklama proti potravinovým kvótám

Irena Lišková s Dominikou Časarovou připravily krátký článek o boji SOCR ČR reklamou proti kvótám na české potraviny.

Článek je dostupný na stránkách GALA zde.

Business Bulletin č. 2/2021

Optimistické prognózy ani zaručené informace týkající se konce světové pandemie nemoci COVID-19 se (bohužel) nenaplnily, a s touto nemocí a jejími důsledky se proto musíme potýkat i po více než roce od jejího oficiálního vypuknutí v ČR. Ačkoli bychom chtěli všichni jistě vidět, že je situace pod kontrolou a odpovědné osoby vědí přesně, jak a co dělat, vydávaná opatření i komunikace (včetně samotné vlády) je stále poměrně nepřehledná. Níže pro Vás proto shrnujeme nejdůležitější informace z aktuálního vývoje (s uzávěrkou k datu 22. 3. 2021) – jde zejména o povinné testování zaměstnanců ve firmách a s tím související problematiku osobních údajů, nově účinný pandemický zákon a nové plánované plošné kompenzační programy COVID 2021 a COVID – Nepokryté náklady.

Digital Services Act a Digital Markets Act – největší změna úpravy digitálního prostředí za posledních 20 let

Na konci loňského roku zveřejnila Evropská komise návrhy dvou nových nařízení – Digital Services Act (DSA) a Digital Markets Act (DMA). Jedná se o největší změnu úpravy digitálního prostředí za posledních 20 let od vydání Směrnice o elektronickém obchodu. Tato nařízení (pokud budou schválena v navrhovaném znění) významně ovlivní právní rámec fungování pro veškeré digitální služby včetně sociálních sítí, online tržišť a dalších digitálních platforem.

Nařízení DSA přináší nová pravidla pro zprostředkovatele digitálních služeb, jako jsou poskytovatelé internetového připojení, platformy propojující prodejce a spotřebitele (např. online tržiště či obchody s aplikacemi) či také platformy sociálních sítí. Všichni zprostředkovatelé budou mít povinnosti v souvislosti se zajištěním maximální transparentnosti a ochrany základních lidských práv (zejména práva na soukromí). Další konkrétní povinnosti by se potom měly odvíjet od jejich velikosti a vlivu.

Jedná se mimo jiné o boj proti nelegálnímu zboží, službám a obsahu, se kterým by měly pomoci mimo jiné i nástroje umožňující uživatelům takový obsah nahlásit. Platformy také budou muset dohlížet na dohledatelnost prodejců na online tržištích a vyžadovat od nich údaje k ověření identity a případně vyloučit takové, kteří je neposkytnou. Větší transparentnost bude vyžadována také v rámci zadávání inzerce objevující se na dané platformě – ta bude muset povinně obsahovat informaci o tom, kdo je jejím zadavatelem. Online služby také budou muset informovat své uživatele v případě, že odstraní jejich obsah, a jeho odstranění také zdůvodnit.

Nařízení DMA má za cíl omezit vliv velkých digitálních platforem (tzv. gatekeepers), tedy technologických společností, které propojují společnosti s jejich zákazníky a ovládají klíčové služby, jako jsou vyhledávače, sociální sítě či služby umožňující posílání zpráv. Za gatekeeping platformu je považována společnost, jejíž roční obrat přesáhl 6,5 miliardy eur a zároveň má více než 45 milionů aktivních uživatelů měsíčně, a to po dobu 3 po sobě jdoucích let. Pro tyto společnosti bude nově platit celá řada povinností. Budou tak například muset umožnit obchodníkům inzerujícím na dané platformě přístup k nástrojům měřícím efektivitu inzerování a k datům o jejich aktivitě na dané platformě. Produkty či služby nabízené gatekeepery dále nesmí být zvýhodňovány v žebříčcích oproti obdobným produktům a službám nabízeným třetími stranami. Digitální platformy také již nebudou moci uživatelům bránit v odinstalování předinstalovaných softwarů nebo aplikací.
V případě porušení povinností dle návrhů nařízení pak společnostem hrozí přísné sankce, a to včetně pokuty až do výše 10 procent jejich celosvětového ročního obratu.

Evropská komise si od nové směrnice slibuje férovější podnikatelské prostředí, které usnadní novým společnostem snadnější přístup na trh a spotřebitelům větší výběr služeb a snadnější změnu poskytovatele online služeb.

Na našem webu používáme cookies. Cookies jsou soubory, které slouží k měření funkčnosti webu, přizpůsobování obsahu webu, napomáhají tomu, abyste na našem webu byli spokojeni. Využíváním webových stránek s tímto souhlasíte. Další informace >